Vám přináším další slohovku od našeho spisovatele Červa. Sice se závod jel už před pár tejdny, ale to nevadí.
A je to tady, opět jsem vyrazil na závody v zahraničí. Vynechal jsem ČP v Krupce, který vycházel na stejné datum a jel jsem se podívat o kousek dál. Tentokráte jsem zabloudil do Říše, do místa zvaného Winterberg, jednoho z největších bikeparků ve Wurstenlandu. Z mé krásné Sušice jsem to měl asi 620km, to je co by kamenem dohodil. Na poslední chvíli se dozvídám že nejspíš pojedu sám, Václav Weber dal přednost ČP v Krupce a Martin Mitvalský si šel pro maturitní vysvědčení, gratulace, vítej mezi dementy. Na poslední chvíli se mi ozývá Tereza Votavová která má jet ve Winterbergu 4×, domlouvám se s ní, jen je potíž v tom že je líná a musím pro ni sjet do hlavního města, 54 biografů maj tam. Vyrážím pro ní ve čtvrtek kolem třetí hodiny. Cestou něco zařizuju v Plzni a Praze a po zdlouhavém bloudění a naloďování asi v 8 hodin večer vyrážíme z Prahy na Plzeň, Rozvadov a dále do Říše. Tereza si sebou bere jak 4× kolo tak čerstně postaveného sjezdáka, takže máme celkem narvané auto. Velký dík patří klukům ze Špičáku, kteří mi zapůjčili luxusní Kona stánek. Cesta je zdlouhavá, ale bohužel nejde urychlit, každý si to zkracujeme po svém. Tereza spánkem a já pokuřováním a hlučením. Dáváme minimum zastávek. Do Winterbergu dorážíme v 5 ráno, přetočil jsem svůj spací tacháč. Po hodině a půl spánku mě budí starý známý kamarád Drahoš Daika, který nakonec spolu se mnou je jediný čech na DH.

Vstávám, ač nerad a jdeme na obhlídku tratě. V areálu zatím vyrůstávají depostánky. Trať začíná klasicky startovací rampou, tak 3× protočit kliky a následuje velký double, který by mi ale neměl činit problémy. Následují výjezdy a sjezdy do břehu lesíků, celkem sprtint, zatím to na kopec nevypadá. Následuje druhý double, který je o poznání menší, ale zákeřnější, protože je čerstvě postavený. Dropík z lávečky a najíždí se na bikeparkovou trať, klopenky, dvojáky a následuje nově vybudovaná pasáž s hodně okloněnou točkou, která se hezky vyjela na kořeny a táhla rovnou do vyvaleného stromu. Následovalo esíčko a celkem ostrý sjezd na cestu, který pekně klouzal. Po cestě mezi tyčkami a následovala prudká levá do svahu kde byly dvě stopy, pravá celkem po velkých kořenech a levá po vyhržděných doulích a kořenech, dole to končilo klopenkou. Následovalo odkloněné esíčko, přeskok kořenů na cestu. Následovala rychlá pasáž a nalétávalo se na kamenné pole. Zhruba v prostředku byl vyvýšený kamen od kterého se odráželo a proskakovalo se, následovaly dvě potlumovací boule a jelo se napříč klopenkou na louku, 2 odkloněné a seskok do lesa kde byla horní a spodní stopa. Spodní ve které se dalo opřít o klopenku a hodní ve velkym traverzu, ale o poznání kratší a rychlejší. Přejezd louky, výskok do dalšího lesíka, ostrý sjezd na lesní cestu do dalšího lesíka, kde byla pekelná zatáčka okolo stromu, dropík, točka, větší dropík, točky, přejezd sjezdovky, začátek lesa kde byl odpal z kterého se dalo létat tak do půlky lesíka, dvoják, rubačka a sestupák do cíle. Délka byla asi 1500m, převýšení přes 200m, ale některé úseky pekelné.

No nic, jdeme si vyzvednout čísla, platba předem vyšla na 40 euro, převlékáme se a jdeme jezdit. Najíždíme, procházíme stopy. Asi druhou jízdu za kamenným polem vyjíždím z klopenky, zadní kolo mi nakopává hrana a já letím na louku v šipce se zatočenými řidítky a zadním kolem nad hlavou. Smotka, zvedám se, mám naražené tříslo a najednou koukám na čísle krev, na kole taky. Vytahuji pravý rukám v z loktu mi koukají cáry masa. Jdu k nevěřícně přihlížejícím záchranářům a jednomu strkám lokem před obličej se slovy jestli je to okay. Tomu se udělalo nějak nevolno a kamsi odběhl. Přichází druhý a ruku mi čistí a desinfikuje. Poté přijel třetí záchranář který už tak hodný není a hned po mě chce jméno a startovní číslo a drmolí cosi o diskvalifikaci, protože nemám lokty. Snažím se mu vysvětlit že jedu elitu a u nás že můžem bez loktů. Posílá mě abych si nasedl do sanitky že do hodiny musím být na šití jinak infekce a ruka pryč, neváhám a utíkám ze sanitky, beru kolo a plužím to dolů. U auta dávám pauzu, rozhýbávám nohu, obvazuju loket stahovákem a cpu se Brufenem. Tereza jde zatím trénovat na 4×. Drahoš mě povzbuzuje a hecuje ať jdu jezdit. Nakonec jsem na sebe zase tvrdý a do konce dne dáváme asi 9 jízd. V noci na parkáči hroznej vepřbordel…do 5 ti do rána jely dechovky, techno a techno soundtracky z bike videí, které se asi jako jediné daly trochu poslouchat. V noci moc nespím, bolest mi to nedovolí, tak aspoň chvilkama chrápu Tereze do ucha.

V sobotu se budím rozlámanej, ale káva mě staví na nohy a aroma mi šeptá vstaň. Lidí přibývá, je tu celý Yeti team, Marcus Klausmann, Rocky Mountain team, Evil Bikes team, prostě spoustu lidí ze světáku. Ve 4× to bylo stejné, dorazil i hojný zástup čechu, např. Tatarky, Měchy, Přemet, Saky, Říha… Naskakujem s Drahošem startovní dvoják, najíždíme stopy, zrychlujeme, trať se začíná vyjíždět. Koukáme kudy jezdí ty z top 10 a nějak nechápeme. Úsek, který jsem měl spočtený tak na 4 hospnutí prolétnou tak na jedno až na dvě…no holt jiná liga. Od dvou začíná semifinále. Já jdu na start v elitě za 5 minut 6, Drahoš ve veteránech o hodinu dřív. Jezdíme podél tratě, koukáme na ostatní. Někteří hodně dobře a někteří v hrozných kreacích. O pády a zranění bohužel není nouze. Koukám na 4× a souběžně se jede ještě slopestyle, ale ten mě moc nebere. Pomalu se mi krátí čas, převlíkám se a jdu se rozhýbat. Zranění ze včera o sobě bohužel dává pořád vědět. A je to tu…tak 20 minut před startem se dostavuju k rampě, rozhávámám a rozšlapávám se, snažím se trošku koncentrovat. Asi 2 lidi předemnou diskvalifikujou kvůli loktům, které také nemám. Naštěstí jedu v dlouhých kalhotech a dresu tak to mám bez keců. Nezajímá mě kdo jede přede mnou, protože ho stejně nedojedu, ale spíš kdo jede za mnou. Najednou za mě nastupuje zlý borec z francouzského Pro Pain Factory teamu, no snad mě někde nesestřelí. Kouknem na sebe a oba si kývnutím hlavy dáváme najevo že si to nedáme zadarmo. 3 2 1 start, sjíždím, dávám dvoják na čisto, hořejšek slapu dost, jsem na tom dobře fyzicky. Zbytek tratě jedu hodně v klidu na jistotu, skáču všechno, sem tam malá chybka. Do cíle dorážím s časem 2,17 borec z ProPainu má stejný čas. Mám trošku radost. Kvaldu vyhrál Aaron Gwin s časem kolem 1,50. A mistrině světa Sabrina Jonnier mi dale 2 vteřiny. Drahoš s časem 2,21 ale říkal že jel krev. No nic, jdu se převlíct a jdu dělat podporu Tereze. Ta byla v kvaldě 4× 11. Fourcross se neskutečně táhne. Tereza jde na start kolem půlnoci. Všichni jsou docela nasraný. Vedle mě sedí na trávníku Jared Graves s výrazem jako by mu spadly hračky do kanálu, asi chudák přetáhl večerníčka. Tereza zajela na prd a nepostoupila, je celkem nasraná. Stojím za startákem a koukám na Gravese, nechápu, spadne starták a on je kolo před ostatníma, krk a packy má jako dinosaurus. Z našich dopadl nejlíp Měchy, který skončil na krásném druhém místě, gratulace. Jdeme spát, noc se odehrává v duchu stejného bordelu jako včera.

Ráno vstáváme s Drahošem brzo, Tereza je rozladěná a naštvaná. Chceme stihnout ještě nějaké jízdy. Druhou jízdu chci být ještě rychlejší a napadá mě že bych mohl v plnejch kamenné pole celé přeskočit. Podmínou bylo se na dopadu trefit předním kolem mezi dva kameny, vedle byl dost na těsno strom. Rozjíždím se, rychost velká, odrazím se, přelítám, ale netrefuji, přední kolo se mi na dopadu kouslo já opustil kolo a po metru trefuji na přímo strom. Zmatený se vzedám odtahuji kolo a švihám sebou na zem. Jdou ke mě záchráníři, říkám že ol rajt že potřebuju time. Rozdejchávám, všechno mě bolí. Zvedám se, chci zvednout kolo, ale ouha slyším krupnutí v obou ramenou která mi o kus povyjela. Říkám si super, končím. Dolů sjíždím po svážnicích, uplně vyřízenej. Nahoru se dostávám asi po hodině a půl protože jsem to ještě blb tlačil nahoru. Kolo ohnutá řidítka, utržené řazení, zdemolované gripy. Já jsem na tom hůř. Modřiny všude na kličkách boule. Převlíkám se, po krátké hádce s Terezou řídí ona a vyrážíme nastaní domů. Cesta mi vůbec neutíkala, nakonec se hodná Tereza vyhodila v Kraslicích a já sám pokračoval směr Sušice, myslel jsem že chcípnu, rukama jsem sotva hejbal. Stavuju se ještě u Mrázka kde dostávám odůvodněný pojeb. Dorážím domů, dostávám šok z vyčerpání a do rána bolestí nespím. Druhý den z chirurgie – rozseklý loket na kost, velké otoky na kolenou, modřiny, vypadlé klíční kosti, zdemolované vazy v ramenou.

To byl můj výlet na IXS do Winterbergu. Za čas se ale šumaský Steve Peat vrátí…

--
15. 6. 2010 21:14